Čítanku vybraných klasických statí z oboru environmentálni ekonomie připravil česko-slovensko-americký autorský kolektiv.1) Tato skutečnost se nepochybně podepsala již na výběru stati, v němž převládají američtí autoři. Cenné na tomto sborníku je to, že českému čtenáři se vlastně poprvé nabízí příležitost seznámit se v češtině s vybranými statěmi autorů, kteří jsou v současnosti považováni za spoluzakladatele tohoto relativně mladého vědního oboru.
Cenné na této práci je rovněž to, že nejde o pouhý sborník stati, nýbrž, že čtenáři neseznámenému hlouběji s problematikou environmentálni ekonomie se hned v úvodu dostává převážně kvalifikovaného výkladu podstaty přínosu jednotlivých autorů k systému tohoto vědního oboru (i když ne u všech statí je výklad zcela výstižný). čítanka obsahuje sedm kapitol (sedm problémových okruhů) a ve většině z nich se prezentuji dva původní příspěvky. Po krátkém úvodu je zařazen stručný průvodce základní literaturou z oblasti ekonomie životního prostředí, který je vlastním tvůrčím příspěvkem autorů čítanky. Protože počátky environmentálni ekonomie souvisejí s pojmem externalit, je 1. kapitola nazvána Externality a transakční náklady. V ní jsou zařazeny 2 stati: Problém společenských nákladů od R. H. Coaseho a Coasova teória externalít v kontexte tvorby politiky od A. Flandalla. Pojem externalit lze nalézt již v díle A. Marshalla, za hlavního otce je však považován A. Rigou (1929). Je-li neoklasický model dokonalé konkurence postaven na určující úloze trhu, pak externality představují mimotržni vztahy, jejichž existence způsobuje, že trh nezajišťuje optimální alokaci, tj. jejich existence způsobuje selhávání trhu. Externality jsou tedy mimotržni náklady či efekty, které vznikají "třetí straně" a nejsou samovolně reflektovány v tržních vztazích (znečišťující výrobce působí škody jiným a nenese za ně odpovědnost). V současnosti jsou externality obecně definovány jako rozdíl mezi společenskými náklady a výsledky nějaké ekonomické aktivity a jejími soukromými náklady a výsledky. K tomu, aby racionální volby jednotlivců mohly zároveň vést k optimálním společenským výsledkům, je nutné, aby externality byly zahrnuty do nákladů (a výsledků) svých původců. Zahrnuti je možné prosadit prostřednictvím role státu. Ronald Coase, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, přišel v r. 1960 s myšlenkou, že externality nepředstavují velký problém a nevyžaduji státní regulaci, pokud znečišťovatel a poškozováni mají možnost přímého vyjednáváni a náklady tohoto vyjednáváni jsou zanedbatelné. To je ovšem pro většinu praktických případů nerealistický předpoklad. Na druhé straně je vcelku pochopitelné, že při nulových transakčních nákladech lze předpokládat, a to ať už má znečišťovatel právo znečišťovat či poškozeni mají právo na čisté prostředí, že v obou případech lze dosáhnout vyjednáváním shodných výsledků. Pojednáni Donalda Coaseho vyvolalo následně množství reakci. V čítance je proto publikována stať Alana Flandalla z r. 1974, ve které autor ukazuje, že Coaseho tržní řešení má jako východisko pro hospodářskou politiku vážnou teoretickou slabinu v tom, že řešení není alokačně neutrální, což je pohroma pro stoupence liberálních laissez-faire řešení. A Randall uvádí, že pokud přesto chtějí zastánci minimalizace úlohy státu v ekonomice trvat na Coaseho tržním řešeni, mohou tak činit jen jako vulgární anti-environmentalisté. Bohužel, stručný průvodce čítankou vystihuje jen zčásti podstatu přínosu Randallova článku, neboť se soustřeďuje pouze na otázku transakčních nákladů a nikoli na podstatný problém alokace vlastnických práv. Druhá kapitola čítanky je nazvána Veřejné versus soukromé statky a životní prostředí jsou zde uvedeny příspěvky G. Hardina: Tragika principu společného vlastnictví a J H Dalese: Vlastnictví jako styčná plocha. Veřejný statek je charakterizován dvěma rysy: za prvé, na rozdíl od soukromého statku může být současně užíván více (mnoha) jednotlivci (aniž by si mezi sebou konkurovali), tj. je charakterizován nerivalitou a za druhé, neumožňuje vyloučit jednotlivce z jeho spotřeby, tj. je charakterizován nevylučitelností. Naproti tornu soukromý statek je charakterizován rivalitou a vylučitelnosti. Veřejný statek lze tudíž definovat jako statek, z jehož užiti nemůže nikdo být, resp. neměl by nikdo být vyloučen Nevyléčitelnost je dána buď technicky nebo eticky Pro většinu environmentálních statků ptati z hlediska některých jejich funkci technická i etická nevylučitelnost. Čistý veřejný statek je spotřebováván ve stejnérn rnnožství všemi uživateli (nemůže být rozparcelován jednotlivcům, jinak řečeno, vlastnická práva nelze připsat jednotlivcům). Tradičně bylo společné vlastnictví chápáno jako ničím neomezené, kdy zdroje jsou užívány jako volné (bezplatné) statky. I v současnosti poměrné dost autorů zaměňuje pojem společné vlastnictví s nevlastnictvirn, tj. zaměňuje společné statky za volné přístupné To se týká jak stati G. Hardina, tak i stati , J H Halase Stručný průvodce čítankou na toto omezení obou klasických příspěvků správné poukazuje D. W Bromley ve své knize z r. 1991 o Hrdinově článku píše, že je "kulturně zjednodušující a historicky falešný", protože nesprávné zaměňuje společné vlastnictví s volným přístupem. Životni prostředí (ŽR) byla dlouhodobé lidmi využíváno jako volné přestupné, tj. jako nevlastnictví. Původně volně přístupné statky jsou s rostoucí omezeností přírodních a environmentálnich zdrojů postupné transformovány na omezené společné vlastnictví, které je sice přístupné společné (členové kornunity mají právo užívání), ale jen za určitých veřejně dohodnutých podmínek, tj. např. za určitou cenu. Dnes je zřejmé, že ne všechny funkce ŽP mohou mít charakter bezplatného veřejného statku. V roli úložiště odpadů nebo v roli zásobárny přírodních zdrojů nemůže být ŽP trvale užíváno jako veřejný statek s rysem nevylučitelnosti, nýbrž musí být vyloučeni ti, kteří nejsou ochotni platit dohodnutou cenu za užívání (tyto funkce se tím obvykle mění na soukromý statek). V roli veřejného statku může ŽP vystupovat pouze z hlediska své kvality, tj. ve své funkci životodárné a dále ve funkci zdroje přírodně estetických krajinných útvarů, resp. hodnot (amenities). Obě tyto funkce přírody by měly být z etických důvodů k dispozici všem. Stručný průvodce prezentuje správný závěr, že čím více je zdroj nevylučitelný a nerivalitní, tím více je zapotřebí jeho státního řízeni a podtrhává skutečnost, že "ekonomická literatura ukazuje, že je pošetilé privatizovat všechny ekologické statky bez důkladného zváženi jejich ...vlastností (rivalitnosti a vylučitelnosti)." Předmětem třetí kapitoly je Role institucí. Jsou zde zařazeny příspěvky D. W. Bromleye: Problémy půdy a vody: institucionální pohled a D. C. Northa: Instituce, transakční náklady a ekonomický růst. Institucemi se přitom všeobecně nerozumí organizace, nýbrž "kolektivní konvence a pravidla, která stanovuji přijatelné normy chováni jednotlivce i skupiny" (str. 76). Pro fungováni současné tržní ekonomiky je role institucí zcela kardinální. Především se dá říci, že s rostoucí technologickou úrovní výroby a s rostoucí koncentraci výrob roste i role institucí. Zatímco v počátcích vývoje tržních ekonomik byly tyto založeny na převážně osobní směně, v niž institucionální rámec byl dán především lokálním morálním kodexem, s rozvojem masového a neosobního trhu a zároveň s postupným poklesem vlivu náboženských morálních hodnot roste úloha institucionálního rámce, který tvoři všeobecný základ etiky tržních vztahů. Nedostatečně rozvinutý institucionální rámec umožňuje a usnadňuje amorální chování jednotlivců. V institucionální struktuře zaujímají významné místo vlastnická práva, na jejichž podobě závisí ekonomická efektivnost. Změny v rozdělení vlastnických práv tudíž také znamenají změny v ekonomické efektivnosti (to, co bylo ekonomicky efektivní při jednom rozdělení vlastnických práv, může být neefektivní při jiném rozděleni těchto práv). Tato skutečnost má zcela dominantní význam zejména pro určováni vlastnických práv k přírodním a environmentálnim zdrojům, které jsou pro lidstvo dané a nerozšiřitelné. V této souvislosti D. W. Bromley považuje za podstatu ekonomie přirodnich zdrojů odpovědi na tři otázky (str. 83): kdo ovládá přírodní zdroje, přesněji, kdo má pod kontrolou pravidla hospodaření (instituce), která určují časovou dimenzi využiti přirodnich zdrojů, kdo má prospěch z tohoto ovládáni a kdo za současný způsob užíváni platí. Na stať D. W. Bromleye velmi organicky navazuje D. North svou analýzou struktury vlastnických práv, na jejímž základě dospěl k závěru, že většina úspěšných ekonomik má takové instituce (podmínky vlastnických práv), které minimalizuji transakční náklady. Ve svém pojednáni rovněž konstatuje, že "politické systémy mají vrozenou tendenci vytvářet neefektivní vlastnická práva, která vyúsťuji ve stagnaci a úpadek... Tak tomu je i v případě, když si zákonodárci přejí vydat skutečné účinná pravidla, avšak přežití ve funkci jim bude diktovat odlišný směr jednání, protože se daná efektivní pravidla dotknou mocných zájmových skupin společnosti" (str. 89-90). Čtvrtá kapitola s názvem Hodnocenu environmentálních statků zahrnuje stať J. L. Knetsche a R K. Davise: Porovnání metod používaných k hodnocení rekreace. Zahrnuti netržního oceňováni přírodních a environmentálnich zdrojů do kalkulačního vzorce jednotlivců i společnosti je dalším nezbytným předpokladem k tomu, aby tržní ekonomika mohla správně fungovat. Přitom je známo, že mnohé přirodni a environmentálni zdroje žádná tržní ocenění nemají. Pokud však dochází k nějakému jejich využíváni či poškozováni, je nutné je oceňovat. Environmentálni ekonomie rozvinula v uplynulých třech desetiletích celou řadu metod netržního ocenění těch přirodnich a environmentálních zdrojů, které dosud nebyly předmětem tržních vztahů. V pojednáni J. L. Knetsche a R. K. Davise je podán přehled a výklad základních metod netržního oceňování přírodních a environmentálních zdrojů (str. 99-120). Ve vztahu k oceňování přírody a životního prostředí se v posledních desetiletích značně rozšířilo samo pojeti ekonomické hodnoty, která v současnosti zahrnuje hodnoty nejen podmíněné užitnou hodnotou (přímým užitkem pro oceňujici subjekt), ale i hodnoty podminéné tzv. nepřímou užitnou hodnotou, opční hodnotou a existenčně hodnotou. V současnosti lze celou škálu metod oceňováni klasifikovat podle tři hlavních přístupů k takovému oceňování: - první vychází z použiti tržních cen při určováni účinků změny kvality 2P na člověka a jeho ekonomické aktivity, - druhý vychází z odhaleni preferenci lidi (tj. z toho, co sami řikaji, že je jejich oceněním daného ekologického problému), - třetí vychází z již odhalených preferenci na souvisejících trzích. První přistup vychází z tržního hodnoceni skutečných účinků, které jednotlivci a společnosti vznikají při změnách ŽR (vychází z měření škod při zhoršováni životního prostředí). Takové účinky zahrnuji jak škody na majetku, tak škody na zdraví, ale i pozitivní účinky ze zlepšování kvality ŽR Přístup vychází z vyjádření částky vzniklých ztrát, která je pak považována za ocenění změny kvality životního prostředí. Patří sem např. metoda nákladů kompenzace, která odhaduje náklady ekologických škod prostřednictvím škod u poškozených nebo prostřednictvím nákladů na obnovu kvality ŽP. Druhý přístup spočívá v přímém dotazování lidi, kolik jsou ochotni zaplatit za určité zlepšeni životního prostředí. Jde tedy o metodu přímého netržního oceňováni. Tato metoda je známa jako metoda "stanovených preferencí" nebo daleko více jako metoda kontingentního (podmíněného) oceňování. Tato metoda patři k jedné z určujicich metod netržního oceňováni. Někdy se také zařazuje mezi metody přímého oceňování, protože lidé jsou při ní přímo dotazováni, aby určili, resp. vyjevili své individuální preference. Třetí přistup lze nazvat metodou odhalených preferencí nebo také metodou "souvisejících trhů", což je metoda nepřímého oceňování kvality ŽP prostřednictvím zkoumáni chování lidí na trzích souvisejících s životním prostředím. Pátá kapitola čítanky Nástroje ekologické politiky je důležitá zejména z hlediska praktických potřeb ochrany životního prostředí, protože vykládá formy a nástroje, jakými lze realizovat environmentálni politiku (čili politiku ochrany životního prostředí). Činí tak prostřednictvím klasické statě W. J. Baumola a W E. Oatese nazvané Využívání standardů a cen k ochraně životního prostředí. Autoři v tomto příspěvku bezprostředně navazuji na dílo A.C. Pigoua o externalitách, poprvé publikované v r. 1920, který, jak známo, navrhl zavedeni ekologické daně, úměrné výši negativních externalit (mezních ekologických škod) působených příslušnou aktivitou. S ohledem na nemožnost praktického měřeni celé řady negativních externalit Baumol a Oates navrhli alternativní základ pro určováni veličin ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí v podobě politického určeni veličiny sníženi emisí pro určitou oblast nebo zemi a k němu určeni výše platby za emise metodou pokusů a omylů s následnými úpravami podle skutečných výsledků ve snižování emisí. Z hlediska výše uvedených poznatků se jako optimální pro přechodné období jeví uplatnit stimulativni výši emisní platby a zároveň poskytnout maximální procento odkladu platby při realizaci ochranných opatřeni. Uvedené řešeni odstraňuje tzv. dvojité placeni a současné poskytuje prostor pro ekonomické rozhodování. Tento závěr by měl být co nejdříve uplatněn jak v domácí politice životního prostřeni, tak také v politice ostatních reformovaných ekonomik, protože tak lze ušetřit asi 10 až 20 % investičních prostředků. Další procento investičních prostředků lze ušetřit rychlou aplikaci systému prodeje emisních práv. Problému emisních práv je věnován přispévek T. Tietenberga: Řízení stacionárních zdrojů znečištění ovzduší s využitím převoditelných povolení ke znečišťování. Šestá kapitola čítanky, nazvaná ne zcela výstižně Růst a trvalá udržitelnost, je zaměřena na ekologizaci národního účetnictví. Sem je zařazena stať autorů R. Repetto, W. Magrath, M. Wells, Ch. Beer, F. Rossini: Plýtvanie aktívami: prírodné zdroje v účtoch národneho dóchodku. Robert Repetto již vstoupil do povědomí ekonomů svými pracemi, které ukazuji velmi omezenou vypovídací schopnost základních makroagregátů typu HDP či HNP a v nichž jsou podány návrhy na zahrnutí spotřeby přírody do národních účtů. Dosud jsou HDP či HNP konstruovány tak, že čím rychleji národ vyčerpává zásobu svých přírodních zdrojů, tím většího přirustku HDR je dosahováno. Odčerpáváni přirodniho kapitálu se "přetavuje" na běžný roční příjem, aniž by však redukce veličiny zásoby přírodního kapitálu byla nějakým způsobem v makroagregátech zohledněna (jako je tomu formou odpisů u jiných druhů kapitálu). Takto chápaný ekonomický růst je zjevně neudržitelný. Herman Daly k tomu přiléhavé poznamenal, že v národním ůčetnictvi se s přírodou světa zachází jako s firmou v likvidaci Autoři ve svém příspěvku porovnávají vývoj klasického ukazatele HDP s ukazatelem tzv. čistého domácího produktu (ČDP) v Indonésii jako přikladu zemí silné závislých na svých přirodnich zdrojích (ČDP se liší od HDP odpočtem znehodnoceni přirodnich zdrojů). Dospívají k závěru, že ČDP se vyvíjel mnohem pomaleji než HDP. Autoři se kriticky vyjadřují ke skutečnosti, že statistika národních účtů OSN zahrnuje úbytek přirodnich aktiv jen pomoci satelitních účtů, které mohou a čemusi být brány v úvahu v hospodářské politice. Sedmá kapitola má název Mezinárodní problémy životního prostředí. David Rearce ve stati Ekonomie a výzva ke globální ochraně životního prostředí poukazuje na potřebu dodržování požadavku konstantního stavu přírodního kapitálu (bez povoleni možnosti jeho substituce člověkem vytvořeným kapitálem). Na závěr lze říci, že čítanka je v České republice patrně prvním, a podle mého názoru, úspěšným pokusem vyložit zájemcům o environmentální ekonomii její hlavni témata prostřednictvím komentovaných klasických statí. Doslovně citováno z publikace: POLITICKA EKONOMIE, 1, 1998 Autor recenze: Josef Seják, Český ekologický ústav, Praha 1) Byla vydána i v anglické verzi pod názvem Environmental Economics And Policy (selected classical readings). Kniha není dostupná v běžné prodejní siti; lze se s ni však seznámit ve všech velkých knihovnách ČR nebo si ji objednat na adrese: Vysoká škola ekonomická, katedra životního prostředí, nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3